Jiná slova, stejný význam. Trauma popisují přírodní národy jako odchod části duše. Takto ho pojímá psychologie:
Normální reakcí duše na traumatický zážitek je stáhnout se z dějiště zranění. Není-li možné se stáhnout, pak se musí stáhnout nějaká část self a aby se to mohlo uskutečnit, musí se jinak ucelené ego rozštěpit na fragmenty neboli disociovat.
Disociace je normální součástí psychických obran proti potenciálně ničivým účinkům traumatu. Disociace je trik, který duše používá sama na sebe. Umožňuje pokračovaní života tím, že rozdělí nesnesitelnou zkušenost a rozstrká ji do různých koutů mysli a těla, zejména do nevědomých aspektů mysli a těla. To znamená, že normálně jednotné prvky vědomí (tj. kognitivní bdělost, emoce, vjemy, představivost) se nemohou vzájemně propojit. Samo prožívání se stává nespojitým. Představivost se může odštěpit od emocí, anebo jak emoce, tak fantazie mohou být disociovány od vědomého poznání. Objevují se záblesky vjemů zdánlivě vytržené z kontextu chování. Vzpomínky na vlastní život jsou útržkovité – člověk, jehož život byl přerušen traumatem, nedokáže vyprávět ucelenou historii.
Jelikož jsou v důsledku traumatu somatické a mentální prvky „odlišné“, mohli bychom říci, že svépomocná psychická obrana využívá nesouměřitelnosti mezi myslí a tělem a podle toho roztrhává prožitky. Emoční a vjemová stránka prožívání zůstává v těle a stránka mentální reprezentace je odštěpena od mysli. Takový člověk nedokáže vpustit tělesné vjemy a excitované tělesné stavy do mentálního uvědomění, tj. nebude schopen umožnit mysli, aby tělesným podnětům dala formu slov či představ. Místo toho budou muset být vzkazy z těla zpracovány nějakým jiným způsobem, a tudíž zůstanou před-symbolické. Takový člověk nebude schopen vyjádřit své pocity slovy, což pro něj bude obrovská nevýhoda. Nebude schopen zpracovat smyslovou zkušenost psychicky – hrát si se symbolickými významy – a to jej připraví o prožitek být plně a reálně přítomen v životě, což je tragická porucha známá jako depersonalizace.
Obvykle je duše tím prožitkovým orgánem, který vytváří spojení a asociace mezi prvky osobnosti v zájmu propojení, celosti a osobní integrity. Při traumatu však pozorujeme, že duše nezpůsobuje propojování, ale rozpojování – rozštěpuje či disociuje. To zajistí přežití osobnosti – při traumatu je cílem přežití, nikoli individuace. Obrana je tedy záchranou života, avšak později zaměňuje každou „nepříjemnou záležitost“ za původní katastrofu a přerušuje spojení kompulzivně. Platí se za to strašlivá cena – ztráta ducha- Když se mysl a tělo rozštěpí, oživující princip duševního života, čili to, co nazýváme duchem, mizí.
V tomto okamžiku se situace komplikuje, neboť vyvstává otázka: „Kam duch odchází, když zmizí?“ Odchází nejčastěji do dvou dimenzí bytí. Jako by existovalo jedno „místo“ s izolovanou energií v těle a jiné „místo“ s izolovanou energií v mysli. Obě místa jsou „nevědomá“. Avšak namísto toho abychom mluvili o dvou „nevědomích“, bylo by lépe říci spolu s Jungem, že nevědomí má dva aspekty či „póly“ – jeden je úzce spjatý s instinkty a tělem, druhý s duchovní dimenzí mysli.
Zdá se, že duše používá tyto dva póly ze spektra tělo-mysl jako „místa“, kam odkládá osobního ducha – kde se duch může ukrýt. Je-li duch odštěpen z jednoty těla a mysli, zdá se, že odchází na obě místa současně.
Když se „vrátí“, vrací se z obou míst najednou. Nesestupuje jen z nebes jako holubice Svatého ducha. Rovněž vystupuje vzhůru odněkud zespoda – odmotává se z podsvětí těla jako had kundalini. Když se tyto dvě stránky ducha znovu spojí, nastává to, co bychom mohli nazvat znovuzrození duše a vtělením jejího ducha či božského dítěte, „numen“ a „lumen“ společně.
Šamanismus a ztráta části duše
Ztráta části duše se dá řešit také šamanským léčením. Více informace najdete přímo v části týkající se Návratu ztracené části duše.
Ze svých seminářů i vím, že spoustě lidí se tato ztracená část spontánně vrací při šamanském cestování. To se můžete naučit v mém online kurzu, link najdete v biu.
Duchové i já se vás už těšíme!