V pavučině

Dívka seděla uprostřed zahrady, ve které si každý den hrála. Cítila se tam bezpečně. Nikdy nešla dál, vždy zamířila jenom do půli zahrady, kde si sedla, hrabala se hlíně, sledovala brouky, motýly a bála se, aby jí nepíchla včela. Vlastně se bála skoro pořád, proto nešla dál.

Jednoho dne ji však přeci jenom něco přitáhlo až za vzdálenější půlku zahrady. Překročila hranici, kterou si sama stanovila, a kráčela dál. Cesta byla delší, než si myslela. Občas se otáčela k známým místům, ale nemohla jinak, než jít stále kupředu, dokud se neocitla se na okraji útesu a dívala se dolů.

Na dně útesu byl pavouk a obrovský had. Kameny byly od shora až dolů pokryty pavučinou. Dívka se jí dotkla, z legrace si jí začala namotávat na ruku, jak kdyby to byl náramek. Nejdřív jedna ruka, pak druhá. Pak pavučina ožila a začala dívku zamotávat celou. Dívka se nejdřív bránila, ale brzy měla stažený hrudník. Nemohla dýchat, křičet, kopat nohama a bránit se. I když tak strašně chtěla. Pavučina jí mezitím svazovala a dusila. Dívka se snažila nadechnout, ale nemohla do sebe dostat žádný vzduch. Nakonec jí pavučina obalila celou.

Pak k ní přišel pavouk. Začal jí vysvětlovat, že jedině takhle je v bezpečí, že už se nemusí nikdy bát. Dívka se snažila říct, že nemůže dýchat. Mohla tuhle myšlenku poslat k pavoukovi jenom ve své mysli, protože víc nezvládla. Pavouk to vůbec nechápal. Proč by někdo chtěl ven, z tak bezpečné rakve? A tak si ji položil jako svou trofej, mezi ostatní zámotky. Když šel pavouk spát, tak se k dívce připlazil had, kterému se jí zželelo. Postupně jí vymotal z pavučiny, ale i potom, co z ní sundal i to poslední vlákno, se dívka nechtěla pořádně nadechnout. Už nechtěla. Opravdu si myslela, že takhle zůstane v bezpečí. Uvěřila pavoukovi.

Had nevěděl, co má dělat, chtěl dívce pomoci. Byla bledá, v očích prázdno, rty lehce pootevřené. Dostávala do sebe jenom tolik vzduchu, aby přežila. Jinak se zavřela všemu okolo. „Běž, už se můžeš vrátit na svou zahradu,“ ponoukal jí had. Dívka na chvíli přišla k sobě a odpověděla mu. „Ta zahrada už nikdy nebude tak krásná, když vím, co se v ní může stát. Za krásou najdu jenom tmu a strach,“ řekla a skelný pohled se vrátil.

Dívka se hadovi zdála mrtvá. Jak kdyby uvnitř už nikdo nezůstal. Zbývala poslední možnost. Zakousl se do její nohy a předal jí tak kapky svého jedu. Ne moc, jenom tolik, aby znovu začala cítit. Dívka se začala třást. Nejdřív jí to jenom utvrdilo v temnotě a osamění. V tom, že na její cestě ji nečeká nic dobrého. Najednou si ale všimla třesoucí se paže a začala lapat po dechu. Dokonce se chtěla i po dlouhé době pořádně nadechnout. Had se mezitím omotal kolem ní a chránil jí, dokud bylo působení jedu nejsilnější.

Dívka byla zničená. Původně krásné šaty byly zešedlé, kůže odřená, vlasy suché, duše zlomená, nohy nemohoucí. Nemohla chodit, ale začala dýchat. Opřela se o ruce a začala se plazit. Ale ne do své zahrady. Pomalu, velmi pomalu, jak jí tělo dovolilo, se sunula kupředu. Had jí slíbil, že jednoho dne jeho jed odezní úplně a ona se bude moci zpět postavit na své vlastní nohy. Zatím se ale musí plazit, aby se naučila znovu dýchat.

Spojení

Pokud se mnou chcete šamanovat, tak napište či zavolejte.

Telefon: 723 720 442
Email: konzultace@samanka-z-mesta.cz

Blog