Šamanka z města
Příběh našeho světla
Toto je příběh z doby, kdy ještě neexistovali ani staří bohové. Kdy lidé slyšeli rytmus Matky země. Kdy si k ní lehali na zem, aby naslouchali, co jim chce sdělit. Příběh z doby, kdy lidé věděli, že se mohou stát čímkoliv budou chtít. Že když poprosí zvířata o jejich instinkty, jemný sluch a znalost lesa tak jim je propůjčí. Že se když poprosí stromy, tak se větve stanou jejich očima a oni uvidí z koruny až do té největší dálky.
Z doby, kdy všichni byli spojeni. Lidé věděli, že mohou ze svých nohou zapustit kořeny do země a nechat se posílit. Zvednout ruce k obloze a poprosit nebe o rady a vedení, zatímco ze země dostávali sílu a léčení. Příběh z doby kdy lidé věděli, že hojnosti je všude dost. Nikdo nezůstane sám, o každého je postaráno. Ať už bytostmi, které člověk dokázal spatřit ihned, či bytostmi, o který věděl, ale nemusel je vždy vidět očima. Bytosti, se kterými se může spojit, když zavře oči a poprosí je o radu.
Byl to svět, kdy lidé mohli snadno cestovat ze své reality do jiných. Vzít si z jiných světů ponaučení od svých předků či průvodců. Vzít si tuto radu či léčení a odnést si ji zpátky-do svého světa a svého srdce. Věděli, že si mohou pomáhat v těchto světech navzájem, že mezi nimi neexistují bariéry.
Avšak s postupem času si stále víc lidí začalo myslet, že tohle nestačí. Je potřeba dělat něco víc. Lidé přeci mohou ovládat ostatní bytosti, mohou se ovládat i mezi sebou… A tak svět na dlouhá tisíciletí upadl do tmy a zapomnění. Do zapomnění, že sílu dokážeme najít sami v sobě. Že každý má své světlo, svůj jedinečný dar.
Až po dlouhých letech lidé zjistili, že toho světlo nemůžou najít venku, ani ve věcech okolo sebe. A tak znovu, každý z nás, se začíná vracet do svého světa v sobě. Pomalu zapalujeme malé jiskřičky. Někdy znovu upadáme do beznaděje, že to málo, ale není! Kdy jindy než teď, v sobě můžeme najít všechny malé jiskry, rožnout je a nechat spojit do velkého plamene. Abychom měli dost světla hlavně pro sebe a pak pro ostatní.
Můžeme zářit díky tomu, že jsme zažili temnotu a temnotě navzdory. Každý z nás může ve svém tempu odhalovat své vlastní světlo. Sám i s podporou ostatních nalézat vlastní zdroj a nechat se jím prozářit. Nechat spálit všechno, co nepotřebuje. Všechny strachy, že když budeme zářit až moc, tak se spálíme. Nebo budeme příliš vidět a ostatní se budou snažit naše světlo zhasnout. Teď není čas na strach. S překvapením a úlevou zjišťujeme, že i ta malá jiskřička v nás nikdy nevyhasla. Nikdy jsme nezapomněli, že jsme všichni bytosti světla. A i ta jedna malá jiskra stačí na velký plamen.
A nejsme sami, kdo prochází tímto poznáním. Všude okolo nás jsou další lidé, za námi naši průvodci a předci, před námi zkušená duše.
Přivítám, pokud se bude text šířit a dostávat dál. Avšak prosím o zachování původního změní, mého autorství a také odkaz na webové stránky samanka-z-mesta.cz
Děkuji, Martina Gita Pašingerová
Spojení
Přihlaste se
k odběru
Napsali o mně
