Malá Mia nechtěla být na tomto světě. Nechtěla se bavit s lidmi, hlavně ne s dospělými. Nechtěla s nimi hrát jejich hry, poslouchat jejich prázdná slova. Dělat zbytečné věci, předstírat, že nemá city a necítí soucit. A tak se rozhodla, že přestane růst. Že zůstane navždy malá, nejmenší, aby jí nikdo neviděl. Aby byla skřítek, duch. Ale ne člověk. A tak se postupně stávala menší. Naučila se být neviditelnou. Chodit do svého vlastního světa, kde bylo všechno v pořádku. Kde mohla předstírat, že není člověk a nemá nic společného s tím, co se děje všude okolo.
Ve svém světě, ukrytá před ostatními, byla dlouho šťastná. Nemusela se podílet na tom, co dělali. Vytvářela si vlastní realitu, její myšlenky sílily, představy byly čím dál tím živější. A tomuto světu se otevřela, vytvořila si ho v sobě. A najednou zjišťovala, že i svět venku se podobá čím dál tím více tomu, o čem snila. Otevírala se a začala si k sobě přitahovat to, co čem tak toužila. Čím více se měnil její svět uvnitř, tím více se měnil i ten navenek. Tak, jak si to sama přála. A malá Mia začala znovu růst. Zjistila, že ne všichni lidé jsou stejní. Musí si jenom najít ty správné. Kteří budou chtít, aby se ukázala taková, jaká je.
Inspirace: Ilustrace od umělkyně @zinkogalia
Přivítám, pokud se bude text šířit a dostávat dál. Avšak prosím o zachování původního změní, mého autorství a také odkaz na webové stránky samanka-z-mesta.cz
Děkuji, Martina Gita Pašingerová