Šamanka z města
Runy a jejich příběhy •ᛃ Jera•
Liščata v noře poprvé otevřela oči. Viděla kolem sebe jenom tmu. Cítila vlhkost, zimu. Nebylo to příjemné. Tiskla se proto k teplému kožíšku své maminky. Nic jiného neznala. Jenom pomalu klopýtala okolo. Když liščata trochu narostla a nabrala na síle, začali se ptát maminky: „Kdy už vyjdeme z téhle temné nory?“ Moudrá liška je ale ven nepustila.
„Teď se tady musíte naučit všechno, co budete potřebovat. Ne vždycky můžete být nahoře v záři slunce, vyhřívat se na výsluní. Musíme se naučit vyčkávat v chladu, růst, i když to vypadá, že nic neděláme. Liščata poslechla, byť se jim moc nechtělo. Pak čas dál utíkal. Nahoře přestávala být zima a hlína začala hřát. Liščata začala cítit sílu kořenů, které neustále rostly do hloubky, aby podporovaly rostliny nahoře.
Jednoho dne, když už byla nora úplně vyhřátá, vzala liška své potomky konečně ven. Celá liščí rodina se objevila na poli pokryté zlatem. Slunce do něj pražilo, všude okolo byla oslepující záře, horko. Byla cítit síla, která šla ze země, rostlin a nebe. Liščata se nemohla na tu krásu vynadívat. Po dlení v noře byla dost silná na to, aby mohla začít běhat a skotačit ve zlatém poli. Poprvé pocítila ve svém kožíšku vítr a jejich tlapky se dotkly trávy. Už nebyla ve stínu. Běhali společně po poli, ale najednou si uvědomili, že každý může jít vlastní cestou. A tak se rozloučili a s láskou rozešli. „Jenom nezapomeňte,“ řekla maminka, „že jednou budete muset jít znovu dolů. Ale je to jenom proto, abyste nabrali všechny síly k tomu na výstup do zlatých polí, nechali se hladit větrem, běhali, lovili, vyhřívali se na slunci a neustále rostli.
Přivítám, pokud se bude text šířit a dostávat dál. Avšak prosím o zachování původního změní, mého autorství a také odkaz na webové stránky samanka-z-mesta.cz
Děkuji, Martina Gita Pašingerová
Kategorie: Nezařazené, Runy
Publikováno: 22:22 31. 7. 2020
Spojení
Přihlaste se
k odběru
Napsali o mně
