Šamanka z města
Witch Wound/Zranění čarodějek
Léčivý příběh pro čarodějky, šamanky, léčitelky, vědmy, bylinkářky a všechny ženy, které byly v průběhu věků umlčeny a jejich síla odebrána:
Žena, která se učila od lesa
Nikdy nemohla říci pravdu, nikdy nemohla říci, co si doopravdy myslí. Hluboko uvnitř měla pocit, že to může udělat, že má na to právo. I když jí všichni říkali opak. I když jí tvrdili, že by tolik mluvit neměla. Že to není bezpečné. Slyšela to i z úst své vystrašené matky i smířených babiček, které už neměly sílu bojovat dál.
Ale tahle dívka si myslela, že dokáže něco změnit. Chtěla žít jinak, než ženy jejího rodu. Marně se snažila přesvědčit i ostatní ženy, kamarádky, že život plný ústrků nemusí snášet. Neustále opakovala, že i její názor a myšlenky by měly být vyslechnuty. Že by měla hrdě stát po boku muže a říkat bez obav, co si myslí. Rozhodovat o sobě, rozhodovat o věcech okolo. Nebát se své síly.
Tato mladá žena věděla navzdory výchově a všemu, co musela poslouchat, že něco je špatně. Nechtěla si na sebe nasazovat masky, nechtěla ignorovat, co se děje okolo. A tak se rozhodla, že jednoho dne opustí svou vesnici a bude si žít po svém hluboko v lesích. Zabalila si to nejnutnější, šaty, jídlo a kotlík od babičky na památku.
Jedné temné noci, kdy pouze Luna svítila na cestu, utíkala pryč z vesnice, která ji dusila a svazovala. Utíkala hluboko do lesů, ještě hlouběji, než si myslela. Aniž by tušila, co tam najde, koho tam potká. Na své cestě, když už byla skoro u hor, potkala medvěda. Dívka si pomyslela, že její cesta skončila. Ve strachu se přivinula ke stromu a poprosila ho o pomoc. Medvěd vycítil, že je nepřišla ohrozit. Že její jedinou touhou je být svobodná, být sama sebou.
„Teď už jsi jednou z nás,“ řekl jí. „Nikdo z rostlinné ani zvířecí říše tě nebude ohrožovat, pokud si to sama nebudeš přát.“
A tak dívka běžela dál lesem, teď už beze strachu z toho, co by jí tam mohlo potkat. Brzy našla starou opuštěnou chaloupku, do které vstoupila. Ohniště dávno vyhaslé, v koutech prach, špína a popel. Dokonce probudila a vyrušila starého jezevce, který v chaloupce bydlel.
Složila si vevnitř věci a omluvila se jezevci za vyrušení. On jí nabídl, že tam mohou zůstat spolu. A tak se dívka začala pomalu zabydlovat ve svém novém domově, i když to bylo těžké. Rozdělala si oheň. Svázala suché větve k sobě a vyrobila si koště. Vymetla všechny kouty, pak vylezla nahoru a opravila si zatékající střechu. Postupně svoji chaloupku zvelebovala.
Začala chodit na dlouhé procházky. Nikdo ji nerušil, konečně mohla být sama. Naslouchat tomu, co chce doopravdy slyšet. Rozmlouvala s Lunou, která ji prozradila, kdy bude mít dívka sílu a kdy má odpočívat. Rozmlouvala s bylinkami. Ty jí říkaly, k čemu je použít, kdy je má sbírat. Rozmlouvala se zvířaty. Vše, co potřebovala, našla v lese.
Jednou v lese zabloudila malá holčička. Přišla z posledních sil do chaloupky, zcela vyčerpaná, žíznivá, hladová a s krvavými šrámy na nohou, vystrašená. Mladá žena se jí ujala, na její hluboká zranění ji přiložila obklady z bylinek a masti, které si vyráběla. Dívenku vyléčila a doprovodila ji na cestičku. Dívenka doma řekla, co se jí stalo a že v lese potkala kouzelnou paní. A tak postupně do lesa začali přicházet lidí s prosbou o pomoc. Mladá žena jim vyráběla čaje, masti a obklady. Výměnou za jídlo, dobré pití, práci šikovných řezbářů.
Brzy měla chaloupku vybavenou a lidí se nadále snažila stranit. Pak začala od svých návštěvnic slýchat zvěsti, že ženy jako ona jsou pronásledovány, mučeny a upalovány. Mladá žena vůbec nechápala, proč by ji měl někdo ubližovat.
Ale stále si pamatovala, jaké to bylo ve vesnici, a věděla, že myšlení žen a jejich touha po svobodě byla krutě trestána. A tak vyčkávala. Za pár měsíců i do její chaloupky vtrhli muži, chytili jí a začali na ní křičet. Dům zapálili a oheň roznesly do každého koutu.
Ženu vytáhli ven a tahali směrem k vesnici. Cestou jí bili, sahali na ní a tahali za vlasy. Za chvíli byla tak otupělá, že ani necítila bolest ran. V tom největším strachu si vzpomněla na medvěda a jeho slova. Les jí přijal a nikdo z rostlinné a zvířecí říše ji neublížil. Avšak před lidmi ji ochránit nedokázal. Také si vzpomněla na to, že kdykoliv bude chtít, může sama ochranu zrušit.
U cesty uviděla bobule, o kterých věděla, že jsou jedovaté. Předstírala pád, rychle natáhla ruku po bobulích a spolkla jich nejvíc. Raději ihned zvolila smrt, než mučení. Takové mučení by její duši zlomilo natolik, že by si několik dalších několik životů bála pamatovat, jaká je síla, co všechno dokáže její duše, její vnitřní plamen, proč přišla na tento svět. Protože tak silné mučení to tenkrát bylo. A tak žena zemřela dřív, než ji dovlekli do žaláře.
Když její duše definitivně opustila tělo, tak viděla, jak ji naštvaní muži bezvládnou vlečou, kopou do ní, snaží se jí probudit.
Řekla si, že takhle to skončit nemůže. Že se opět vrátí na Zem a bude opět ukazovat svou touhu po svobodě. A pak se vrátí znovu, znovu a znovu. Dokud to nebude lepší a ona projeví, kdo doopravdy je. Ukázat kus boha, který v sobě nosí.
Věděla, že ten čas jednou přijde. Odcházela do světla.
Modlitba k léčení zranění čarodějek
Děkuji všem ženám, které stály přede mnou,
kráčely po trnité cestě, abych já mohla volně dýchat.
Jít, kam mě potáhne srdce.
Žehnám všem čarodějkám, léčitelkám, bylinkářkám, porodním bábám, šamankám, vědmám.
A nejen těm.
Žehnám a z celého srdce děkuji všem ženám, které v nejtemnějších momentech nezapomněly, že svoboda je součást jejich přirozenosti.
Myslím i na ženy, které se kvůli strachu bály projevit, kdo doopravdy jsou. Které byly vydírány, strašeny, znásilňovány, proto, aby mlčely.
Děkuji mým předkyním za to, že tu teď mohu být. Úžasné ženy minulosti, hleďte, my jste váš nejdivočejší sen. Máme svou volnost, sílu a to vše díky vám. Nezapomněly jsme na vás. Nosíme vás stále v srdci. Stejně jako to, že, chceme být volné.
Nezlomilo nás mučení, oheň, dlouhé roky v žalářích. Jsme tu, jako připomínka toho, co jste dokázaly. A po nás přijdou další. Další hrdě nesoucí váš odkaz, protože vaše modlitby nás dosud chrání a chránit budou.
•The Witch Wound•
Neseme si v sobě zranění našich předků. Ta se předávají z generace na generaci, dokud je někdo neodhalí a nevyléčí.
Dále dokážeme silně vnímat zranění bytostí minulosti. Těch, které se věnovaly tomu, čemu mi dnes. Kolektivní vědomí a jeho bolest.
Tento příspěvek se týká všech čarodějek, bylinkářek, vědem, šamanek, léčitelek…zkrátka všech žen, které byly v minulosti perzekuovány za svou činnost, touhu po svobodě, za používání svých darů, intuice a za svou sílu.
V angličtině se tomuto zranění říká The Witch Wound. Během staletí trvajících procesů bylo jenom v Evropě a Severní Americe zabito přes 13 milionů žen. Mučení, upalování, věznění-to všechno mělo vzít ženám sílu, možnost ovlivňovat události kolem sebe a jejich touhu po svobodě.
Ať už to žena, která uctívala své vlastní bohy, pracovala s magií, nebo to byla žena, která se prostě nechtěla podřídit systému.
Toto zranění si v sobě neseme dál. Mnoho žen se stále obává naplno projevit, mluvit nahlas a vstoupit do své síly. (Samozřejmě u každého hrají roli i individuální zkušenosti, ale je dobré zmínit, že nás stále ovlivňují i zranění minulosti).
Toto zranění a s ním pokusy ženy umlčet, pokud se začnou obhajovat a dovolí si ukazovat svou sílu, je tu s námi dodnes. Rána je otevřená a bude se hojit ještě dlouhou dobu. Ale každá můžeme přispět svou troškou do léčení. Já jsem s průvodci napsala léčivý příběh.
Delší text o tomto zranění má na svém blogu Rebecca Clegg.
Máme pocit, že potřebujete svůj vlastní léčivý příběh? Podívejte se na něj v sekci šamanské léčení. Píšu individuální příběh přímo pro duši toho, kdo mě osloví a jaký problém potřebuje řešit.
Přivítám, pokud se bude text šířit a dostávat dál. Avšak prosím o zachování původního změní, mého autorství a také odkaz na webové stránky samanka-z-mesta.cz
Děkuji, Martina Gita Pašingerová
Spojení
Přihlaste se
k odběru
Napsali o mně
