Moje cesta k šamanismu

K šamanismu jsem dostala zvláštní cestou plno synchronicit. Pracovala jsem v bulváru a odtud mě vyslali domluvit spolupráci s kartářkou Helen Stanku. Tam mi hned po příchodu začala vykládat z karet. U toho jsem se trochu zdráhala, vidět budoucnost mě nelákalo. Ona mi řekla, že tedy zkusíme něco jiného.

Udělala se mnou rituál na zlepšení intuice. Po něm mi oznámila, že jí můj předek řekl, že už se o mě postará a že mám v sobě nějaké šamanské dědictví. Tak jsem na ní jenom koukala a říkala si, že tohle (nebo něco podobného) říká každému klientovi, aby se cítil důležitý, spokojený a výjimečný. Hlavně jsem neměla vůbec páru, o čem mluví. Řekla mi, že se mnou vidí medvěda a ať zkusím meditovat a přivolat si své silové zvíře sama. Svého ochránce a průvodce.

Cestou zpátky mě akorát tak strašně rozbolela hlava. Večer jsem si dala pár skleniček s kamarádkou a šla raději spát. Ráno jsem se probudila, oči jsem měla pořád zavřené a najednou jsem se viděla, jak klečím na zemi, v rudém a oranžovém světle, a za mnou vyrazilo stádo bizonů. Proháněli se těšně kolem mě, cítila jsem prach, slyšela jsem jejich dech a uvnitř sílu jak nikdy předtím. Pak jsem otevřela oči.

Poslechla jsem kartářku a večer zkoušela meditovat. Vůbec mi to nešlo. Byla jsem netrpělivá a rozčilená z neúspěchu. Smířila jsem se s tím, že svoje silové zvíře takhle nepotkám. Pár dní po tom, co jsem to vzdala, jsem šla z práce a přímo proti mně letěla nádherná vážka. Na našem pražském sídlišti. Kde není ani potůček.

Fascinovaně jsem na ní koukala a říkala si, co tu dělá. Těsně před mým obličejem zatočila a pak někam zaletěla. Další den mě vážka navštívila znovu, tentokrát při venčení psa. Když jsem jí viděla třetí den za sebou, tak jsem si sedla k počítači a do googlu zadala jednoduše „vážka silové zvíře“.

Vyjela mi jedna stránka s článkem, který jsem prolouskala. Dole byl odkaz na různé akce v Praze. Asi za deset dní se tu konal dvoudenní základní kurz pořádaný organizací The Foundation for Shamanic Studies, která vrací šamanismus zpátky do Západního světa. Hned jsem jim napsala, jestli ještě mají místo. A měli.

Zatím to všechno působilo přímo idylicky a naprosto do sebe zapadalo, co? Jenomže můj první kurz byla docela katastrofa. Už ráno se mi začala rozjíždět migréna, která přetrvala do konce studijního víkendu. Akce se odehrávala na Karlínském náměstí a sále se nás sešlo asi 20.

Při úvodním kolečku jsme se představovali a ze všech padalo, jak se věnují reiki, terapii, koučingu, čakrám, runám, ženské kruhy, mužské kruhy… Ou shit. Tohle měl být kurz pro začátečníky, ne? Asi si umíte představit, jak na mě koukali, když jsem řekla, že živím jako redaktorka. Z bulváru. Kombinace toho, jak byli všichni duchovně zběhlí a stupňující se bolesti hlavy mě docela silně nutila k zamyšlení, že po první přestávce zmizím, než z toho bude ještě větší trapas.

Po seznámení zahájil šaman kurz. Připravil malý oltář, zapálil svíčky, poprosil duchy o pomoc a pak podržel u plamene bílou šalvěj. Hned jak jsem ucítila její vůni mě přepadl pocit, že jsem zase doma. Konečně doma. Moje duše byla spokojená. Dokopala mě k tomu, co mám dělat.

Nebudu vám nic nalhávat. Ten první kurz mi opravdu moc nesedl, ale mohla jsem naučené techniky trénovat doma. O měsíc později jsem našla kurzy v Bratislavě zaštiťované stejnou organizací. Od té doby se učím tam a s pomocí svých spojenců se snažím neustále zlepšovat.

Spojení

Pokud se mnou chcete šamanovat, tak napište či zavolejte.

Telefon: 723 720 442
Email: konzultace@samanka-z-mesta.cz

Blog