Ještě tolik nocí od Dušiček neuběhlo, abych mohla zhodnotit svoji celkovou půlroční práce s rodem a předky. Na druhou stranu jsem se v posledních týdnech naučila, jak moc je v celém procesu léčení a braní si zpět své síly důležité dělat malé krůčky. Takže tady je jeden z těch střípků, který mi práce s předky přinesla.
Někomu se to bude připadat povrchní, ale mě to dlouho bralo dost energie. Ještě donedávna jsem totiž často řešila tvar svého obličeje. A to hlavně to, jak nejvíc zakrýt to, že je široký a mám opravdu výrazné kosti. Nechávala jsem si vlasy dopředu a zkoušela různé triky na optické zúžení.
Během Dušiček jsem se u rodičů podívala na staré rodinné fotografie a viděla opět svoji babičku a poprvé prababičku. Vypadáme jako přes kopírák, včetně typicky širokého obličeje. A najednou jsem začala být fakt upřímně pyšná, že vypadám jako tyhle úžasné ženy a nesu jejich geny. (Hlavně moje prababička vypadá jako total badass.)
A co si z toho vzít? Práce s předky vás může posunout i ve směrech, kde jste to vůbec nečekali, přinést vám nový pohled na věc a větší sebepřijetí.