Šamanka z města
Roztrhán zaživa
V zemi Slunce se někteří lidé rozhodli zemřít dřív, než jejich těla. A to tehdy, když už se v životě nemohli posunout dál, a přesto toužili být celistvějšími. Vstoupili do kamenného chrámu postaveného u pramene posvátné řeky. V chrámu se loučili se svým tělem, promítali si celý dosavadní život, ale dlouho nesmutnili. Věděli, že brzy je čeká nový zač,
Pak odvážně vstoupili do řeky plné krokodýlů, kteří je roztrhali na kusy. Snědli ty zbytečné, těžké části v nich, a zbytek nechali plout po řece. Očištěné části těla vyzvedli ptáci, kteří je donesli bohu Slunce. Ten čekal, dokud se voda smíchaná s krví těchto lidé vsákne do hlíny překrásné zahrady, která kvetla u řeky. Z krve rostly ty nejkrásnější květy, které v rozpuku bůh Slunce sesbíral a spojil jimi kusy lidského těla. Poté mu vdechl duši a vrátil jej zpátky na svět. Tam, kde si duše rozhodla rozvíjet své dary a plnit úkol, který si dala.
A proto jsou všechny naše posuny, změny, transformace a odloučení od starého tak těžké. Máme totiž pocit, jak kdyby někdo trhal celé naše tělo na kusy. Vyjímal z něj všechno nepotřebné a staré. Nechal nás vykrvácet, rozkrájel na kousky, poslal do neznáma, na pospas dravým ptákům. Někdy trvá dlouho, než najdeme květiny, které zacelí naše rány a opět nás spojí.
Ale duše ví, že taková změna je potřeba. Ve starém těle bychom chřadli, dusilo by nás zaživa a my ani necítili, že i když chodíme po zemi, jsme už vlastně dávno mrtví.
Přivítám, pokud se bude text šířit a dostávat dál. Avšak prosím o zachování původního změní, mého autorství a také odkaz na webové stránky samanka-z-mesta.cz
Děkuji, Martina Gita Pašingerová
Spojení
Přihlaste se
k odběru
Napsali o mně
