Šamanka z města
Komunikace s duší nenarozeného miminka: Část IV. – Dcera se ozvala
Ahoj mami, říkej mi Bambule
Po potratu jsem se pořád snažila duši miminka kontaktovat já. Zpívala jsem jí, dělala si šamanské cesty, chřestila… NIC. Po nějakém roce jsem to se smutkem vzdala a nechala být. V minulém článku jsem zmiňovala, že jsem nastoupila na imunologickou léčbu, kde se konečně našel problém. První konzultace proběhla na konci března 2024, a na začátku dubna se ozvala dcera.
Zrovna jsem seděla na záchodě, kde běžně channeluji ty nejsilnější zprávy a vjemy, (doteď nevím, jestli se náš záchod nachází v místě nějakého portálu, nebo tam prostě jenom vypnu hlavu a tupě civím na dřevěný motiv dveří) když se naprosto jasně ozvalo: „Ahoj mami, říkej mi Bambule.“
Nic víc, nic míň.
Nechávám to doznít.
Je to jenom moje.
Zároveň sdělení neustále zpochybňuji. Nebylo to jenom z mojí hlavy?
Po pár dnech ho přijímám a sdílím s přítelem. Od té chvíle o našem potencionálním potomkovi mluvíme jako o Bambuli. Když chodím lesem, vyprávím Bambuli o tom, jak tady spolu budeme stavět domečky pro skřítky a sledovat víly. Říkám jí, jak si spolu můžeme jednou číst knížky a milovat příběhy. Dělat cokoliv, co jí bude bavit. Postupně ji začleňuji do svého života i přes strach a nejistotu, že nikdy nemusí přijít.
Bambule neodpovídá, ale už to netlačím.
Mezitím v hmotě
Říjen 2024 a další kontrola na imunologii. Přítel byl na podzim dvakrát za sebou nemocný, já nic. Moje zabijácké buňky, (tzv. natural killers buňky, které v mém těle zlikvidovaly každý vir, ale bohužel i embrya) vylétly do nebes. Doktorka Černá se rozhodla jim „nafackovat“. Dostala jsem infuzi intralipidů, která moje zabijáky konečně srazily na kolena. A já v období dýňových latté, skořicových šneků, Halloweenu a Dušiček otěhotněla.
Zrovna kolem Svátku všech svatých jsem pracovala v Ústřední knihovně na své druhé knize (ani nevím, kdy ji dopíšu) a poté chtěla nastoupit do metra a jet rovnou na hřbitovy. Najednou jsem silně uslyšela sdělení předků: „Buď mezi živými, jdi se bavit.“ Otočila jsem to tehdy ještě do Týnské kavárny na sklenku červeného – moji poslední na několik měsíců. (Děkuji, duchové.)
Strach a zvířecí průvodce
Z pozitivního těhotenského testu jsem nedokázala mít radost. Nemohla jsem se uvolnit. Pořád jsem zkoumala sílu čárky. Je dost výrazná? Je tam dost hormonu hCG? Udrží se to? I po otěhotnění jsem měla dál docházet na imunologii, kde se záhy zjistil další problém – moje tělo přestává vytvářet trombocyt, který dává příkaz tělu, aby toleroval embryo.
První léčba nezabírá a hodnoty se pomalu dostávají na nulu. Bála jsem se konce, ale Bambule bojuje ze všech sil a na začátku adventu vyhrává boj s mým tělem. Postupně zabírá i druhá léčba. Termíny mezi ultrazvuky se zdají nekonečné a tady přichází uklidňující zvířecí průvodce. Jaký to byl si chci nechat pro sebe, ale objevuje se vždy, když mám strach o Bambuli.
Viděla jsem ho před otěhotněním během jedné šamanské cesty ve spojitosti s miminkem a najednou se začal objevovat v hmotě jako posel dobrých zpráv – na sociálních sítích, na obalech knih, když jsem procházela kolem knihkupectví, na batozích spolucestujících… Objevuje se do té doby, než cítím v břiše první kopání.
Tohle jméno nechci!
Poté na několik týdnů komunikace s průvodci i miminkem ustává, a já si užívám pohyby ve stále zvětšujícím se břiše. Ke konci druhého trimestru začínáme uvažovat o jménu. Navrhla jsem příteli, že když bude mít dcera jeho příjmení, tak já budu mít větší rozhodovací pravomoc při výběru křestního jména. Nadšeně souhlasil.
Můj favorit je Ida. Byla to nejstarší sestra mé babičky, cítila jsem spojení s naší ženskou linií. Navíc jsem chtěla jednoduché, krátké jméno bez diakritiky. Oslovuji Bambuli několik týdnů jako Idu. A nic. Nerezonuje to. Mimino neodpovídá. Jak to správně popsala moje kamarádka -je to jako mluvit k cizímu dítěti. K holčičce, která tam není.
Se smutkem pouštím jméno, které dcera nechce a za pár dní mi najednou zazní v hlavě finské jméno Lumi. Sníh. Chtěla něco jemnějšího, poetičtějšího, klidnějšího. Jako vločka jemně dopadající na zem. Jdeme jméno a otcovství nahlásit na matriku, dcera je spokojená se jménem, ale potřebuje ven.
Moje imunita totiž opět „zasahuje“ a dává signály tělu, aby se na miminko od sedmého měsíce vykašlalo. Hned další den po návštěvě matriky na check-inu v porodnici zjistili, že dcera nedostává výživu z placenty, průtoky pupečníků taky žádná sláva. Hned na další ráno je domluven císařský řez.
A tak den před letním slunovratem je Lumi venku a od té doby velmi hlasitě komunikuje v hmotě.
Kategorie: Nezařazené
Publikováno: 9:35 10. 11. 2025
Spojení
Přihlaste se
k odběru
Napsali o mně
