Moje tělo patří zemi, moje kosti patří zemi. Taková je naše smlouva.
Lehám si do hlíny, ležím v zemi. Rukama si hrabu hrob. Jenom si odpočinu. Jenom na chvíli. Toužím po spojení.
Ležím v hlíně, dívám se do oblak, dívám se na paprsky. Nádech, výdech. Ještě žiju, ještě dýchám.
Moje kosti spočinuly v hlíně, jako kosti mých předků. Chci je nyní svolat k sobě. Sílu předků, jejich moudrost. Nechám jejich kosti mluvit, nechám je propojit s těmi mými.
Svolávám předky, kteří mě chtějí léčit, pomáhat, kteří jsou mi spřízněni. Zavřu oči a jdu za nimi. Nechám tělo ležet, část duše cestuje. Jdu hlouběji do země. Jdu stále níž, až tam, kde odpočívají kosti předků. Nehledám je v hmotě, jsou v hluboké paměti.
Jsem stopař, cítím jejich otisky, sílu, energii. Cítím je a oni mě. Jdu hlouběji, přes generace, epochy, světadíly. Vnímám sílu každé vrstvy.
Jdu hlouběji.
„Ze všech hlubin země svolávám teď ty, kdo mě chtějí léčit. Pošlete mi odhodlání, když budu padat na kolena. Pošlete mi světlo, když budu tápat ve tmě. Pošlete mi vizi, když světlo v mých očích pohasne. Pošlete mi naději, když se můj svět zastaví.“
Ocitám se v hlubinách, u kostí nejstarších předků. Všichni jsou tu propojeni. Všichni si rozumí. Kameny vyprávějí své příběhy, jsou nejstarší, pamatují toho nejvíc. Hvězdy ukazují minulosti, současnost i budoucnost. Neustále se opakující cykly. Zvířata učí intuici a naslouchání svému tělu. Duchové bylin vyprávějí o léčení. Oheň zažehává život, řeka plynutí v harmonii. Je to místo prvních předků, všichni ho nosíme v duši.
Zde jsou kosti mých předků. Moje kosti. Přijímám všechny dary. Cítím je až v morku kostí.
Propojení je u konce. Z největších hlubin jim děkuji. Cítím sílu předaného. Stoupám vzhůru za svým tělem, za svým dechem, za světlem.
Stoupám stále výš, stále vzhůru. Skrz zem až ke svému tělu. Už jsem zpět. Zhluboka se nadechuji, ještě žiju, hýbám kostmi.
Moje tělo patří zemi, moje kosti patří zemi, nebojím se této smlouvy.
Ještě nepřišel čas odevzdání. Ještě ne. Vstávám s novou silou a dary. Nádech, výdech.