Šamanka z města
Komunikace s duší nenarozeného miminka: Část II. – Vztek a odpuštění
Moje druhá silná emoce po potratu (hned po zármutku) byl vztek. Vztek na sebe, protože nedokážu zvládnout tak přirozenou věc, jakou je těhotenství. Předtím jsem si myslela, že počít bude pro moje tělo úplná brnkačka. Naprosto primitivní záležitost. Vždyť miliony žen na celém světě to zvládají, tak proč ne já? To jsem ještě ani netušila, že mám před sebou tři roky sekundární neplodnosti.
Taky jsem měla velký vztek na duši mimina, které to vzdalo. Co se mu nelíbilo? Proč bych pro něj nebyla dobrá máma? Copak byl takový problém se udržet? Ve 14. týdnu těhotenství už obvykle nezasahuje Matka příroda, aby se zbavila plodu, který by jinak neměl šanci přežít nebo se zdravě vyvíjet. To se děje nejčastěji do osmého, nejpozději do dvanáctého týdne. Tak co se sakra stalo?
Najednou jsem kolem sebe viděla plno rodičů, kteří dětem na veřejnosti nadávají, bijí je, shazují jejich pocity, vysmívají se jim. Podnapilí tatínci s kočárkem v jedné ruce a s PETkou piva v druhé. Neustále řvoucí matky kritizující děti za každý pohyb. Jak je možné, že takoví lidé děti mají a my ne? Kde je nějaká spravedlnost?! Další vlna vzteku.
Rádoby duchovní plky
Měla jsem vztek na část duchovní komunity, od které jsem slýchala takové ty klasické, nic neříkají věty, které jsou ale po potratu pro ženu zraňující.
„Mělo to tak být.“
„Vesmír věděl, co dělá.“
„Ještě jsi nebyla připravena.“
„Musíš si zvýšit vibrace, aby k tobě dítě přišlo.“
„To byla vaše karmická dohoda.“
Karmická dohoda my ass. Tyhle paternalistické hlášky mě štvou doteď. A ne proto, že bych je to měla „zpracovat“. Ale protože je to naprostá neúcta k zármutku člověka a jeho emocím.
Krize víry – proč mě průvodci nevarovali?
Měla jsem absolutní krizi víry ve své duchovní průvodce i šamanskou praxi jako takovou. Pár dní po objevení dvou čárek na testu jsem byla na ženském semináři v Pálavě. Během meditace na Svatém kopečku mi přišla informace, že mé těhotenství dopadne dobře a vše bude v pořádku. Ten pocit byl tak silný, že bych za něj dala ruku do ohně. Nevím, kdo mi to tenkrát řekl, ale jelikož se jednalo o silové a léčivé místo, tak jsem sdělení nezpochybňovala.
A za pár týdnů dopad na úplné dno. Nechápala jsem, proč jsem svými průvodci nebyla varována. Pak mi došlo, že možná nějaké signály dorazily, jenom jsem je odmítala vidět.
Chtělo to čas…
Zkratky neexistují. Tohle hluboké zranění chtělo čas. Hodně času. Čas postupně odpouštět sobě, znovu se napojovat na své průvodce a hlavně tělo. Hlavní léčení začalo ve chvíli, kdy jsem se přestala ptát, co se stalo a začala se dívat do budoucna. Tenkrát mi to radila i sestřička v Apolináři, kam jsem musela jet na vyvolání potratu. Požádala jsem si totiž o pitvu plodu a ona už tenkrát říkala, že lepší je to nechat být. Měla pravdu, pitva nic neukázala, v našem případě to bylo zbytečné.
Poslední rozloučení s duší miminka
Jak jsem už zmínila, tak na duši miminka jsem byla dlouho naštvaná. Pak jsem byla kvůli tomu naštvaná na sebe. Jak se na něj můžu zlobit? Prostě se rozhodlo nepřijít, nemám na něj žádná práva ani automatický nárok. Chtělo to tak rok, než jsem si to srovnala.
Jednoho dne jsem si pustila nějakou náhodnou meditaci z YouTube, která se ani netýkala tohoto tématu. Ocitla jsem se hluboko v pralese. A teď myslím opravdu v PRAlese. Na silném, archetypálním místě fungující jako dokonalý ekosystém. Všude kolem jsem silně cítila cyklus neustálého zrození a smrti. Nebylo to osobní, nebylo to smutné, prostě to tak fungovalo. V jednu chvíli něco existuje a v další vteřině už ne.
Silné, ale nikoliv depresivní. Tam jsem nacítila duši dítěte, které se tenkrát rozhodlo odejít. Konečně jsme se mohli rozloučit. Už jsme si nic nedlužili, nic nás nedrželo u sebe. Prostě to tak bylo. Prostě se to stalo. Přišlo definitivní oddělení. Ulevilo se mi. Po dlouhé době jsem se mohla zhluboka nadechnout a přestala si nějaké věci vyčítat. Samozřejmě se mi neulevilo definitivně, ale spadla ze mě velká tíha. Získala jsem energii na posun kupředu, do budoucnosti.
Tip na knihu
Na komunikaci s duší miminek nejsem expert, ale Walter Machiken byl. Tento léčitel a spisovatel už sice není naživu, ale do češtiny byla přeložená jeho kniha Duše miminek. (Otřesná obálka, skvělý obsah.) Autor se věnuje tématu potratu, interrupce, adopce, neplodnosti. Po potratu mi hodně pomohla. Je to velmi citlivě napsaná kniha s tipy, jak se napojit na duši miminka. Podle mého názoru jsou cvičení příliš komplikovaná, ale určitě je jde zjednodušit a přizpůsobit vlastní praxi a schopnostem.
Kategorie: Více o mně
Publikováno: 17:49 19. 10. 2025
Spojení
Přihlaste se
k odběru
Napsali o mně
